Proč by je to mělo zajímat? Interpretace a ochrana přírody. Ladislav Ptáček

Jak vysvětlit Bavorský les

Při nedávné prohlídce informačního centra národního parku Bavorský les v Neuschönau jsem se zájmem pozoroval reakce návštěvníků. Zaujala mě především žena, která se rozčílila u jednoho z videí, v němž starší soukromý majitel lesa nepříliš optimistickým hlasem vyprávěl: „Dříve si lidi po práci mohli zajít do státního lesa na trochu dřeva a najednou to nešlo. Všechno dřevo muselo zůstat ležet na zemi… Chodili jsme ty lesy kdysi obdivovat, jak jsou v pořádku a trochu jsme se styděli za vlastní, ale teď jsou hezčí ty naše. Moc nechápu, co se tu stalo.“ Paní kroutila hlavou a mírně naštvaně říkala: „Proč tam nemohli ti lidi najednou chodit? Vážně mi není jasné, jak by tomu lesu uškodili, kdyby si nasbírali trochu klestí. Vždyť to tak dělali po generace a najednou by tím les utrpěl?“

Přešla dál a pustila si výpověď babičky o tom, jak vnímala změnu, kterou zřízení národního parku přineslo: „Když přestali zasahovat proti kůrovci a nechali umřít tolik stromů, nemohla jsem jim to odpustit. Roky jsem pak tady do lesa vůbec nechodila. Strašně mě to mrzelo. Až po letech mě tam nahoru kdosi vzal a já jsem viděla, jak ty semenáčky vyrůstají na mrtvých kmenech. A tak jsem si říkala, možná na tom něco bude…“

Ochrana přírody je dohoda

Výpovědi místních obyvatel tvoří asi nejsilnější část nové expozice v návštěvnickém centru národního parku. A budí silné emoce. Provokují otázky a nutí k přemýšlení, protože vyprávějí o věcech, které znají a dotýkají se jich osobně. A odhalují zajímavé souvislosti mezi ochranou přírody a jejich životy.

Ochranu přírody v moderním slova smyslu známe posledních sto padesát let. Nejstarší rezervace na území dnešní České republiky byla vyhlášena v roce 1838 k ochraně Žofínského pralesa z iniciativy majitele panství hraběte Buquoye. V souvislosti s rychlým rozvojem průmyslové civilizace na konci 19. a v počátku 20. století začali lidé pociťovat potřebu chránit přírodu a zabránit jejímu ničení. Vznikaly ochranářské spolky, státní instituce i příslušné zákony. V okamžiku, kdy získaly ochranářské snahy dostatečnou podporu veřejnosti, mohly se stát skutečností. A stejně tak by mohly přestat existovat v momentě, kdy by o tuto podporu přišly. Ochrana přírody je dohoda založená na přání dostatečného množství svobodných voličů a daňových poplatníků.

Platí to stejnou měrou pro dobrovolnou i státní ochranu přírody. Ochranářská sdružení, jako je Český svaz ochránců přírody, by nemohla fungovat bez lidí, kteří chtějí aktivně pomáhat přírodě. Ale neobejdou se ani bez těch, kteří dění zpovzdálí sledují, občas přispějí finančně nebo jsou jen rádi, že spolky tohoto zaměření existují. Kolik je takových lidí, přesně nevíme, ale je jisté, že pokud jich bude ubývat, bude to pro činnost podobných organizací znamenat velký problém. Stačí totiž výměna ministra, zrušení dotačního programu a všechno může být jinak. Zabránit tomu může spolehlivě pouze veřejnost svým tlakem a podporou. Přesně z tohoto důvodu věnují vyspělé ochranářské organizace tolik energie a prostředků rozšiřování své členské základny a okruhu příznivců. Vědí, že z dlouhodobého hlediska je to jediná spolehlivá cesta k tomu, aby mohly dělat svou práci.

O přírodě a lidech

Když byly krátce po roce 1989 národní parky Šumava a Podyjí vyhlášeny na místech, kam ještě před pár měsíci nebylo možné volně vstoupit, přijala to většina lidí s nadšením. Bylo to znamení zásadní proměny našeho života – od železné opony k národním parkům. Za dvacet let se ale atmosféra ve společnosti změnila. Zejména státní ochrana přírody získala nálepku byrokratické struktury, která z ne zcela pochopitelných důvodů komplikuje život obyvatelům národních parků a chráněných oblastí. Je otázka, jestli by šumavský národní park vznikl dnes, kdyby o něm mohli lidé rozhodnout v referendu.

Při návštěvě sousedního Bavorského lesa a nové expozice Cestou do přírody v Neuschönau člověka překvapí, kolik prostoru je věnováno vysvětlení myšlenky národních parků a proměn, kterými za 40 let NP Bavorský les prošel. Fakta o rostlinách a živočiších, názvy hornin a popisy geologických procesů jsou tu v podstatně menší míře, než bychom čekali u nás. Expozice je hlavně o lidech, kteří na území parku žili a žijí, a o způsobu, kterým park chrání. Otevřeně klade otázky, které mnohokrát zazněly i na naší straně hranice: Nezničí kůrovec veškerý les? Proč v lese zůstávají mrtvé stromy? Proč si do něj místní nemohou zajet na dřevo, jak to bývalo dříve? A hledá na ně odpovědi. Vedení parku ví, že jít směrem k „divočině“, je možné jen s podporou veřejnosti – pokud budou lidé přesvědčeni o tom, že získávají víc, než ztrácejí.

Aha, aha, aha

Když v 50. letech minulého století začala v USA slábnout podpora pro národní parky, požádali ochránci přírody o pomoc zkušeného novináře Freemana Tildena. Ten řadu parků důvěrně znal a ve své knize z roku 1957 Interpreting our Heritage (Interpretujeme naše dědictví) vyslovil hlavní zásady, jak mluvit s lidmi, aby dokázali plně ocenit poklady, které národní parky skrývají.

Šest jednoduchých principů se stalo základem oboru interpretace místního dědictví a práce ochranářských organizací po celém západním světě. Každý pracovník národního parku nebo muzea vyškolený v interpretaci ví, že musí hledat vztah mezi tím, o čem hovoří, a každodenní osobní zkušeností lidí, s nimiž komunikuje. Uvědomuje si, že návštěvníky nemá učit, ale provokovat jejich zájem a diskusi. Ví, že nestačí prezentovat fakta, ale že dobrá interpretace musí obsahovat prvek odhalení, překvapení – tzv. aha efekt, kdy člověk najednou věci uvidí v novém světle.

Interpretace funguje proto, že respektuje potřeby lidí. Nezatěžuje zbytečnými detaily, ale jasně sděluje hlavní myšlenku, to nejdůležitější, co chce ochranář o lokalitě říct. Od ochranáře vyžaduje nejenom znalost technik interpretace, publika a území, ale také ochotu se na svůj „předmět ochrany“ podívat očima návštěvníků a položit si nepříjemnou otázku – proč by je to mělo zajímat? Jen pak může jasně a přesvědčivě zformulovat, v čem pro návštěvníka spočívá hodnota toho, co chrání.

Zkušenosti z aplikace metody interpretace místního dědictví u nás ukazují, že právě tento bod klade na ochranáře největší nároky. Jde o to vypíchnout podstatu a neutápět sebe ani návštěvníky v jednotlivostech, detailech, které mohou být samy o sobě zajímavé, ale dohromady neskládají jasný a pochopitelný obraz. Výsledkem pak bývá informační přetížení, zmatení a pocity rozčarování na straně návštěvníka. A přitom právě o jeho dobrý pocit z pobytu v přírodě by mělo ochranářům jít v první řadě.

V diskusích se ale ukazuje ještě jiný zásadní problém. Je jím rozšířený pocit, že chceme-li něco ochránit, pak před veřejností. Přesněji řečeno tou její částí, která jezdí po loukách na čtyřkolkách, ničí vzácné rostliny, plaší zvířata a dopouští se řady jiných činů proti přírodě. Jistě i tito lidé existují, ale je jich menšina. Většina lidí, která do přírody chodí a zajímá se o ni, má přírodu ráda a může být spojencem ochranářů. Pokud bude mít pocit, že jim a jejich aktivitám rozumí. A právě k tomu může ochráncům přírody pomoci interpretace místního dědictví.

Poznámka: článek vyšel v časopise Veronica 2011/4.

Autor: Ing. Ladislav Ptáček (1967) – průvodce, školitel a konzultant. Od roku 1998 provází anglicky hovořící návštěvníky po turistických stezkách mezi Prahou, Vídní a Krakovem. V roce 2003 přeložil a redigoval publikaci Interpretace místního dědictví, v roce 2011 napsal Manuál místního průvodce a Příklady dobré praxe v interpretaci místního dědictví. Od roku 1991 je členem ČSOP, interpretaceptacek@gmail.com, www.interpretaceptacek.cz