Velvyslanci přírody, Tomáš Růžička, Michal Medek
Jen málo lidí přijíždí do národního parku či jiného chráněného území proto, aby zde něco studovali nebo se vzdělávali. Návštěvníci nechtějí absolvovat kurs botaniky nebo geologie. Přijíždějí, aby se mohli kochat krásnými výhledy, těšit se z barev květin nebo zpěvu ptáků či obdivovat různé živočichy; chtějí na chvíli zpomalit tempo života, něco si prohlédnout, zhluboka se nadechnout, projít se, fotografovat a užít si den se svými přáteli. Prostě prožívat tohle všechno společně a zapomenout na svou práci a rutinu všedního dne. „To je vše, co chtějí. Tedy přesněji, je to všechno, co si myslí, že chtějí. Téměř všichni ovšem brzy zjistí, že to zdaleka není všechno, co očekávají od návštěvy chráněného území“. (Freeman Tilden, The National Parks, 1979)
Stejně jako při výběru dobré knihy nebo místa dovolené, nejvíce dá asi každý na doporučení svých přátel nebo známých. Zapálený botanik uvítá jistě doporučení svých kolegů při návštěvě zajímavých lokalit na Balkánu, podobně jako ornitolog před výpravou do delty Dunaje. Nejsou to tedy jen informace vyčtené v příručkách a propagačních materiálech, ale především vycházejí z osobních doporučení.
Velmi jednoduše a přesně popsal v úvodu tohoto příspěvku touhy návštěvníků chráněných území Freeman Tilden, jeden z otců oboru interpretace přírodního dědictví, který v 50. letech 20. století formuloval dodnes platné zásady působení na návštěvníky v národních parcích. Ze všech propagačních a informačních médií (letáčků, brožurek, informačních tabulí apod.) je právě osobní podání to nejefektivnější a nejpřirozenější. Lidé se do chráněných území nepřijíždějí vzdělávat, ale spíše si oddechnout a načerpat nové síly. Proto je třeba návštěvníky nejdříve zaujmout, přitáhnout jejich pozornost. Živý průvodce, znalec místních poměrů, je k tomu tou nejpovolanější osobou. Oproti letáčkům či panelům má zcela zásadní výhodu: může návštěvníky aktivně oslovit, vést s nimi dialog a přizpůsobit svůj výklad zájmu a zkušenosti konkrétní skupiny lidí. Dobrý průvodce je zcela jistě tím největším propagátorem ochrany přírody, jejím velvyslancem mezi veřejností.
Co dělá průvodce velvyslancem?
Při své nedávné návštěvě nově upraveného okruhu jeskyní Balcarka v Moravském krasu jsem si znovu uvědomil, jak je role průvodce pro ochranu přírody zásadní. Ten náš, jistě znalý řady detailů o jeskyni, svým naprosto monotónním výkladem promarnil příležitost zasít semínko zájmu či předat nějakou myšlenku svým návštěvníkům. Jemné vtipy vložené do výkladu, který se (bohužel) omezil jen na popis krápníkových útvarů, téměř zcela zanikly v proudu slov. Zatajení na stěně zavěšeného vrápence a jen strohá odpověď po nadšeném upozornění na tento „objev“ jedním z návštěvníků: „Ano teď na podzim se tu objevují netopýři“, byla bohužel jen ukázkovým příkladem, jak lze promarnit příležitost k rozvinutí tématu významu jeskyní nebo přiblížení života netopýrů k tomu připraveným posluchačům.
Práce průvodce není jednoduchá. Vyžaduje především znalost území a souvislostí a neustálý kontakt s lidmi. Odbornost je jen jedním předpokladem dobrého průvodce. Druhým je láska k lidem. Průvodce si musí vážit jejich zájmu a musí s nimi umět vést dialog.
Není účelem popisovat zde všechny předpoklady a dovednosti dobrého průvodce. Jak jistě každý z čtenářů tuší, kromě znalostí svého tématu by průvodce měl dbát na bezpečnost svých návštěvníků a zajištění jejich základních potřeb. V USA existují vzdělávací instituce, zaměřené na vzdělávání průvodců v národních parcích, v Evropě si instituce v jednotlivých zemích organizují vlastní systémy školení. Existuje i několik takto zaměřených vysokoškolských studií.
Kde u nás sehnat velvyslance?
Velmi žádanými jsou průvodci divočinou v Národním parku Šumava nebo organizované vycházky s průvodcem v Národním parku České Švýcarsko. Není zrovna nutné přijímat profesionální průvodce, ale můžeme začít s dobrovolníky nebo spolupracovat s neziskovou organizací. Příkladů není mnoho. Jedním může být aktivita z Moravského krasu, kde v roce 2006 zahájilo jihomoravské školské zařízení pro environmentální vzdělávání Lipka sérii tematických vzdělávacích exkurzí, které dodnes úspěšně rozvíjí Český svaz ochránců přírody Ponikva. Roli průvodců zde mají komunikativní odborníci, v některých případech pracovníci Správy Chráněné krajinné oblasti Moravský kras mimo svoji pracovní dobu. Nezisková organizace jednotlivé exkurze organizuje a propaguje.
Ale nejde jen o průvodce jako takové. V zahraničí roli velvyslanců přírody nejčastěji plní členové stráže přírody. „Povídání si“ s návštěvníky při strážní službě je pro ně stejně důležité jako sledování dodržování zákona o ochraně přírody a péče o území.
Získání nepsaného titulu průvodce-velvyslance je jistě přáním alespoň některých současných průvodců. Tím více je to přáním návštěvníka. Usilovat o tento titul by měly i další pracovníci orgánů ochrany přírody, ať již státní, nebo té dobrovolné. Žádný předpis nám to sice neukládá, ale pouhé paragrafy přírodu neochrání. Navíc se stále se tenčícími finančními zdroji na její ochranu nám nakonec nezbývá nic jiného, než vsadit na podporu veřejnosti. A k tomu nám mohou pomoci právě dobří průvodci a vůbec celý systém kvalitní interpretace problematiky ochrany přírody v našich chráněných územích.
Dobrým úvodním krokem je plánovaný projekt Domů přírody – návštěvnických středisek v chráněných krajinných oblastech. Pro návštěvníka je nejpodstatnější právě způsob kontaktu – samotná činnost, kterou budou domy přírody přibližovat naše společné přírodní bohatství.
Autoři textu: Tomáš Růžička a Michal Medek
Tomáš Růžička působí v Nadaci Partnerství
Michal Medek se zabývá otázkami interpretace přírody v rámci studia na University of Highlands and Islands a projektem Domu přírody Moravského krasu
Článek byl publikován v roce 2010 ve zvláštním čísle časopisu Ochrana přírody.